Šel jsem do domu "potřebných"

Před pár dny jsem ve skupině naší vesnice VKontakte viděl oznámení, že se sbírají věci pro rodiny s nízkými příjmy, které potřebují pomoci se svozem dětí na zimu. Dětské oblečení jsem neměla, děti už byly velké a všechno jsme dávno rozdali. Když jsme se ale odstěhovali z bytu, ukázalo se, že máme spoustu záclon, které jsou sice kvalitní, ale dobré, ale nehodí se do žádné místnosti v domě. Dlouho jsem proto přemýšlel, kam tyto závěsy připevnit. A tady je takový případ. A rozhodl jsem se, že stojí za to je dát jako dárek chudým. Zároveň jsem se rozhodl zeptat, zda nepotřebují starý, ale i celkem funkční nábytek.

Psal jsem adminovi do skupiny a ten řekl, že jsou tři adresy, kde bydlí lidé s nízkými příjmy, kteří potřebují pomoc. Všichni máme děti. Ptal jsem se na záclony a nábytek, odpověděl, že se tam samozřejmě bude hodit všechno.

Zeptal jsem se na adresu a rozhodl se osobně jít podívat, co je v této rodině potřeba. Jsou tam tři děti. Starší studuje speciální školu, v konečném ročníku, a dva mladší ještě chodí do školky. Dali mi telefon, volal jsem asi v 11 hodin, ozvala se rozespalá žena.

Rozhovor začal tím, že jsem jí vysvětlil, že jsem viděl oznámení, že potřebují pomoc. Nejprve se zeptala, odkud jsem a kdo jsem. Řekl jsem, že jsem jen vesničan. Pak žena změnila agresivní tón na ufňukaný a začala naříkat, že sedí bez práce, stát jim nijak nepomáhá, jen je neustále kontroluje. Že oligarchové dostávají miliony, vykrmují a jejich děti měsíce nevidí nic sladkého.

Brzy mě její nářky omrzely, rozhodl jsem se, že dětem koupím ještě nějakou sladkost a půjdu se podívat, co je tam za lidi. Opravdu se mi nelíbil tón a hlas této ubohé ženy. Mladý, ale sedí bez práce, spí do 11 hodin - nějak je to podezřelé.

A moje obavy byly oprávněné. Už cestou k domu bylo jasné, že zde žijí povaleči a opilci. Nepořádek se prostě vymkl – odpadky kolem domu, plot spadl, po chodníku není ani stopa. Okna jsou špinavá, na oknech jsou nějaké hadry. Dokonce jsem se usmál a představil si své drahé závěsy v této špíně na takových oknech.

Hosteska se ale vůbec nestyděla, neviděla, že by na podlaze v její chodbě ležela vrstva špíny – nic překvapivého. V místnosti byl hrozný nepořádek, nádobí bylo neumyté a na stole byly zbytky jídla. Několik koček a malý pes přidali spoustu špíny a nehygienických podmínek tím, že skákali na gauč a na stůl. Dal jsem sáček sladkostí a řekl, že je to pro děti, protože sladkosti nevidí. Blonďák mi nenuceně poděkoval.

Na otázku, zda jednou uklízí nebo ne, chudák odpověděl, že jde jen uklízet. Zeptal jsem se, jestli nepotřebují starý nábytek, i když jsem dobře viděl, že nemají kam dát. Pak odpověděla, že potřebují novou pohovku, protože ji mají špinavou a sociální ochrana přísahá, že na takové pohovce spí děti. „Pohovka“ byla hromada odpadků v rohu.

Abych byl upřímný, nezažil jsem jedinou kapku sympatií nebo touhy pomoci této rodině. Doufám, že děti jim budou odebrány a budou moci pochopit, že se dá žít i v jiných podmínkách - v čistotě a pořádku. A co si sami vyberou, je jejich volba a jejich osud.

Hlavním závěrem je, že povaleči nám sedí na krku, nepracují, ale pouze požadují výhody a pomoc společnosti. Jsem kategoricky odpůrcem pomoci těm, které sami ani nenapadne pracovat, ačkoliv práci lze najít kdekoli.