Hřbitovní estetika aneb kdo prodává náhrobky jako stavební materiál
Nedávno došlo v regionu Vladimir k hroznému incidentu: majitel soukromého domu vyložil vchod do svého dvora z úlomků starých náhrobků. Ve videu se můžete podívat na tuto "cestu smrti". Na některých žulových deskách jsou vidět portréty, jména, příjmení, data... Děsivý pohled... Podle zpráv médií tento „tanec na památku“ uspořádal nějaký moskevský úředník. A designér toto „ďábelské dílo“ navrhl a uvedl v život. Majitel domu v reakci na námitku místních obyvatel uvedl, že neudělal nic nezákonného, protože tyto desky koupil v žulové dílně - je to velmi praktické a ekonomické. Tuto situaci okomentovala členka našeho portálu Andrey.
Rituální odpad nebo výrobní odpad
Pokud si myslíte, že jde o ojedinělý případ, tak jste na velkém omylu. Bitva pomníků, náhrobků, kachliček a dalších hřbitovních doplňků ze žuly a mramoru pokračuje s třeskem. A ještě řeknu – ve stavební sezóně se na něj stojí fronta. Cena je 4-6 tisíc rublů za metr krychlový. Ale v různých regionech to může být různé.
Tady platí zásada, že v bazaru jsou dva blázni - jeden prodává, druhý nakupuje. A pokud má podnikatel důvod zbavit se výrobního odpadu, a dokonce na něm vydělat peníze, pak je psychologie kupujících tohoto produktu těžko pochopitelná.
kdo to koupí?
Již 20 let pracuji na hřbitově - vyrábím a stavím pomníky. Při činnosti mé výroby se hromadí odpad - jedná se o staré rozebrané pomníky, kachličky, záhony a tak dále. Během sezóny tohoto "dobrá" se rekrutuje hodně. Neobchoduji s tím, to znamená, že nedávám reklamu na prodej bitvy. Často za mnou ale chodí lidé s žádostí o prodej starých stél, pomníků, rozbité žuly nebo mramoru. Neodmítám, prodávám, ale před prodejem brusky mažu portréty a nápisy. A tady nejde o moji vysokou morálku, ale o nároky, které mi pak mohou předložit moji příbuzní, pokud někde na chodníku najdou portrét zesnulého. Za to si můžou klepat na hlavu... Ale ne každý o tom přemýšlí jako já.
Kupují si ho obyčejní lidé, zdánlivě příčetní a duševně zdraví. Osobně ale o jejich "normálnosti" pochybuji. Jednou ode mě koupili několik rozložených stél. Zákazníci si je většinou neodnesou, pokud starou památku vymění za novou - nebývá zvykem tahat si ze hřbitova něco domů. A některým je to jedno. Muž, který koupil staré památky, si z nich tedy udělal parkovací místo u svého domu. Ani já, pracující v této oblasti, se na to nemohu dívat lhostejně. A nechápu, jak se na to dívá jeho žena, rodiče, děti? Pravděpodobně jsou všichni bez duše, pokud bez výčitek svědomí pošlapou něčí paměť.
A takových jako on je mnoho. Nakupují tento materiál, dláždí jim cestičky na dvoře, podlahy v garáži, altány a další místa. Znám jednoho jedince, který vydláždil grilovací místo žulovými dlaždicemi z hrobu a vyrobil desku stolu ze starého pomníku na porážení masa! Co se děje v myslích takových lidí, nedokážu pochopit.
Je tu ale ještě jedna kategorie podivných lidí, nebo jak jim říkám – „městští šílenci“. Neobsluhuji je, ale setkávám se s nimi často. O jednom takovém vám povím, i když je jich mnoho.
Jednou za mnou přišel asi padesátiletý muž a zeptal se, jestli tam není nějaký rozebraný žulový pomník. Ten mimochodem dorazil v úplně novém, právě ze salonu Lada Vesta. Byl tam takový pomník a já mu ho prodal. Pak se zeptal, jestli je možné to přeleštit, aplikovat nový portrét a data? Řekl jsem, že to nedělám. Naložil pomník do kufru a odjel. Pak jsem ho potkal na hřbitově, kde instalaci provedl svépomocí. Přišel jsem, protože mě zajímalo, komu to nasazuje. V rozhovoru se ukázalo, že moje milovaná žena! Jaký zvrat! Muž, který utratil 800 tisíc rublů za nablýskané nové auto, „vymáčkl“ své ženě nový pomník! V návalech chamtivosti našel starou stélu, bezzásadového mistra, který to všechno dal do pořádku a namaloval portrét a dal to na ženu, se kterou žil celý život. A to není vše – použité pomníky dává všem svým příbuzným.
Takže dochází k plýtvání rituální výrobou, dobře se prodávají a jsou žádané mezi určitou kategorií lidí. Na závěr vám povím anekdotu ze života.
Jeden tesař, který celý život vyráběl rakve, byl vášnivým rybářem a opilcem. A to se stává... Jakmile jeho gumový člun zchátral a při nedostatku peněz se rozhodl vyrobit nový vlastníma rukama z výrobního odpadu. A samozřejmě pro nedostatek zkušeností s "stavbou lodí" to udělal ve formě rakve. Přirozeně to dehtoval, instaloval lavičky, vesla, vesla. A nyní nastal čas prvního výjezdu k řece. Loď s rakví úspěšně doplula do středu řeky, kde zakotvila. A nakonec se mistr rozhodl tu novou věc oslavit. Obecně se v této lodi opil a usnul. Ale lidé, kteří se šli brzy ráno projít na nábřeží, začali volat policii se slovy: „v naší řece plave černá rakev s mrtvým mužem“. Přijela policie, záchranáři a z řeky vytáhli „tělo v rakvi“, tedy rádoby rybáře na svém neobvyklém člunu. Celé město se tomu později smálo.